2206795434/6210

Ztraceni v nejhlubším kaňonu světa

Napsal uživatel Houmee Čtvrtek, 15 Duben 2010 06:00

Od břehů jezera Titicaca se odpoledním autobusem vydáváme na šestihodinovou cestu do koloniálního peruánského města Arequipa. Již za tmy vystupujeme na autobusovem nádraží, bereme taxíka a na doporučení pana řidiče se necháváme vysadit před hotelem v centru, ve kterém se nakonec i ubytováváme.

Druhého dne po snídani se jdeme porozhlednout po městě a hlavně obejít lokální cestovní agentury, abychom zjistili jaké přírodní krásy můžeme blízském okolí obdivovat. Město Arequipa leží v překrásném údolí obklopeno třemi vulkány, z nichž nejvyšší Chachani se tyčí do výše 6075 m.n.m., a proto se v bezprostřední blízskosti velkoměsta (1,5 mil. obyvatel) nabízí především zdolávání majestátných hor. Nicméne i nádherný a dechberoucí výhled na katedrálu na náměstí Plaza de Armas a za ní do nebes rostoucí sopku El Misti (5822 m.n.m.) nás nepřesvědčil, abychom se opět vydali na cestu vzhůru do kopců.

Bohužel ve chvíli úžasného výhledu na vulkán Misti z hlavního náměstí jsme neměli po ruce fotoaparát, takže musíme zprostředkovat obě dominanty na samostatných obrázcích…:)

Po navštívení několika cestovek se rozhodujeme pro zájezd do Colca Caňonu vzdáleného asi dvěstě kilometrů od města. Dlouhou dobu se spekulovalo, zda je zdejší kaňon se svojí hloubkou 4160 metrů skutečně ten nejhlubší na světě a bohužel k naší smůle se nedávno zjistilo, že vedlejší kaňon Cotahuasi je o “pouhých“ 163 metrů hlubší, takže se za nepřesnost v názvu článku omlouváme, ale prostě to znělo lépe…:)

Následné jednání v ageturách nebylo úplně jednoduché a opět jsme narazili na neschopnost vyhovět našim individuálním požadavkům. V případě jejich vyřízení bychom výlet měli s nesmyslnou přirážkou, a proto se otáčíme na podpatku a rozhodujeme se vyrazit po vlastní ose. Dalšího dne ráno se balíme, bereme taxíka směr nádraží a jedeme autobusem do města Chivay, kde musíme ještě přestoupit do dalšího, který nás odváží až do města Cobanaconde. V narvaném buse, ve kterém s námi sdílí vnitřní prostor i nevzhledná lama, si cestu krátíme rozhovory s místní mládeží, které nakonec děláme úkoly z angličtiny…:)

Do malinkého městečka Cobanaconde dorážíme kvůli zpoždění za tmy, což nebylo úplně v souladu s našimi plány, dle kterých jsme měli dnešní noc strávit již dole v kaňonu. Ubytováváme se v hotelu na hlavním náměstí a po večeři v příjemné pizzérii uléháme do postelí. Ráno opět balíme a rozhodujeme se, jakou ze tří cest do údolí se vydáme. Pan Adrenalín opět zafungoval a nemohli jsme si tedy vybrat nic lepšího než nejdelší desetihodinovou túru, klasika.

Za polojasného počasí sestupujeme asi tři hodiny do údolí až k řece Colca, takže dle mapy (což vlastně byl mikropapirek s několika málo vyznačenými cestičkami) a údajů v ní zaznamenaných máme hodinu náskok. Přicházíme až ke korytu, kde zrovna dělňasové makají na novém mostě a budují nový bazén u gejzírů, které tu vyvěrají. Chceme se ihned koupat, ale pán nám z důvodu vysokých teplot horkých pramenů nic takového nedoporučuje. Samozřejmě se přesvědčujeme na vlastní kůži a tam by opravdu člověk vyhnal jenom oškubané kuře…:-)

Ptáme se jednoho z pracovniku jak dále pokračovat, když tu nejsou cesty značeny a dostáváme zaručenou tutovku na zkratku, díky které ušetříme minimálně tři hodiny času. Jsou dvě hodiny odpoledne, takže času dost, kdyby se něco stalo. Po deseti minutách zahýbáme dle rady doprava nahoru do prudkého kopce. Vše jde podle plánu a přicházíme do první vesničky. Je tu mrtvo jako po vyhlazení, čemuž nasvědčují i cedule s informací o jakémsi chemickém postřiku proti hmyzu a místo pro jistotu rychle opouštíme. Po chvilce potkáváme staříka s krávou, který potvrzuje směr kterým jdeme do místa zvaného Oasis.

Procházíme kaktusovými poli a následně po příkrých svazích, kde cesta začíná být široká jako boky korejské ženy a kluzká jako rozmaznutý fujtajblík. No, jen se podívejte, co jsme si zase museli protrpět..:) a to měl být náš poslední pohodový výlet!!

Najednou se cesta ztrácí a trasu začíná překlenovat mnoho rostlin především kaktusů a různých druhů sukulentů. To co ještě před půlhodinou alespoň cestičku vzdáleně připomínalo se mění ve změť křovisek a neprostupné zeleně. Rozvíjíme diskuzi, zda bude turistická stezka, na které evidentně nejsme, pod námi nebo nad námi. Jelikož všichni vidíme známky jakési pěšiny pod námi, klesáme cca sto výškových metrů směrem dolů k řece. Vydáváme se radostně po naleznuvší stezce, která hned za rohem pro jistotu končí. Špatně my!! Opět vidíme jakousi cestu pod námi a znovu klesáme. Tento postup opakujeme asi čtyřikrát až se dostáváme k řece a pětset výškových metrů, které jsme po překročení mostu vystoupali, jsou nenavratně pryč. Opět se dereme nepropustnou houštinou až do míst, kde šedesáti stupňový svah nedovoluje ni krok vpřed a málem ani krok vzad. Opatrně se vracíme zpět a rozhodujeme se, zda přebrodíme řeku nebo půjdeme zpět do míst, kde bude možné vystoupat nahoru. (Následující foto je pořízeno o dva dny později a z pohledu z protější strany je dobře vidět, kde jsme se pohybovali, dole řeka a úplne nahore cesta ..:)

Pomalu se stmívá a do úplné tmy zbývá maximálně hodina. K našemu štěstí se zatahuje obloha a začíná pršet. Ztraceni uprostřed Peru ve druhém nejhlubším kaňonu světa za deště a ve tmě je přesně to co jsme si na závěr našich putování přáli. No nic, nakonec padlo rozhodnutí na ústup zpět a výšlap nahoru, kde budeme hledat cestu. Nasazujeme pláštenky, čelovky, batohy a lezeme zpět vzhůru. Odhadoval bych to na slušných sedmset až osmset výškových metrů, kam se po dvou hodinách vyčerpávajícího lezení po čtyřech, dostáváme skrze nepočitatelný počet kaktusových polí a ke všemu v kraťasech..:) Během stoupání si všimnu, že mám něco přilepeno na noze. No a on to patnácticentimetrový válec kaktusu s ostny zahnutými jako háčky na ryby. Paráda! “ Bezbolestně“ ho odtrhávám a pokračuji ve výstupu. Jak náledně zjišťuji, kaktusy útočily i na mé kamarády a všichni jsme nakonec byli pořezaní jak od Jacka Rozparovače…:-)

„Jsme zachráneni!!“ křičím po dosažení asi osmého vrcholu, nicmnéně z prvního, ze kterého máme výhled do okolí. Vidíme osvětlené městečko ve svahu a cestu, která k němu vede. Jsme štastní jako Jeníček s Mařenkou, když videli svetylko, protože jsme již přes dvanáct hodin na pochodu a bez vody. Rychlostí světla vystřelíme na pochod po opravdove ceste a nemůžeme se dočkat prvního zlatavého moku a jídla, které jsme si nějak zapomněli přibalit. Po půlhodince na nás bliká světlo ze svahu pod námi a nějaký místní člověk na nás křičí, abychom se vrátili o dvěstě metrů zpět a sestoupili k němu. Po chvilce váhání jdeme za hlasem a sekáváme s majitelem jednoho z hotelů v údolí. Chvíli nás vede dolů a pak nás opouští, protože jde zachraňovat dalšího turistu, který uvíznul ve zdejších svazích kdesi nad oázou, nicméně jeho poloha uprostřed písečného strmého svahu je mnohem nezávihodnější než byla naše pozice.

Konečně po další hodině dorážíme do oázy, kde se nás ujímá osazenstvo jednoho hotýlku (což ve zdejší hantýrce znamená z hlíny uplácaná jídelna a rakosová bouda bez elektřiny) a dostává se nám toužebného pivka, jídla a koupele v bazénu. Zničeni padáme do postele a ráno se probouzíme v ráji. Krásné, slunečné a teplé počasí vybízí k okamžité koupeli a prozkoumání zdejšího okolí. Původně jsme chtěli dnes odpoledne vyrazit zpět do Cobacaconde, ale klidné místo s několika bazény se nám nechce opustit a posouváme odchod na zítra. Ve vedlejší restauraci s parádní lázní se seznamujeme s partičkou turistů a turistek, se kterými trávíme odpoledne. Hrajeme karty, valíme se u bazénu a se svými novými přáteli z Kanady, Holandska a Francie rozmlouváme o cestovaní, kde jsme všude byli my, kde oni a tak…

Následujícího rána vyrážíme v pět hodin ráno do strmého kopce a v devět už sedíme v autobuse směr Arequipa, kde nasedáme do nočního autobusu, který nás veze do centra incké říše, Cuzca.

Nakonec se ještě nezapomeňte podívat na naši fotogalerii!