2206795434/6210

Atrhur´s Pass - trek jen pro otrle horaly

Napsal uživatel Houmee Čtvrtek, 25 Únor 2010 07:00

Do maleho mestecka Arthur's Pass obklopeneho horami prijizdime za tmy. Kemp je ve stredu mesta u hlavni silnice a z druhe strany je oddelen nakladovym nadrazim. Stavime stan na kamenem terenu a uklidnujeme se, ze v horach nebudou jezdit vlaky moc casto. No, a co nestane? Hned tu mame dvacetikouskovou soupravu. Strkame si spunty do usi a doufame, ze se v noci trochu vyspime.

Rano jdu se Saddamem zjistit informace o mistnich trekovacich podminkach do informacniho cestra, ktere je naproti pres ulici. Mame mnoho vsetecnych otazek, na nez neni pani u prepazky schopna odpovedet a predeva nas svemu kolegovi, zkusenemu horalovi. Prichazi vysoky padesatnik, kteremu sdelujeme nase predstavy. "Radi bychom na tri dny do hor, nejlepe nejaky okruh, ale mame kamarada s bolavymi koleny (pozn. byl to Dobros)." Dostavame odpoved, abychom si to radne rozmysleli, protoze dnes ve dve v noci zrovna zachranoval nekoho, kdo mel cirou nahodou problemy s koleny. Dostavame par tipu a jdeme klukum tlumocit nase moznosti.

Nakonec se rozhodujeme, ze dnesni den dorazime do mista zvaneho Currington Hut, kde prespime v chate patrici sprave parku. Dalsi den zamirime na misto zvane Barker Hut. Jedna se o nejvysse polozenou chajdu v celem narodnim parku. Vracime se zpet do turist infa, kde platime za nocleh, pujceni mapy a dostavame informace, jak se k jednotlivym mistum dostat. Problem je v tom, ze hodne useku neni znacenych, nektere cesty zmizely pri sesuvech pudy, mosty spadly pri zemetreseni v roce 1994 a mnohe nebylo uvedeno do puvodniho stavu. Pan horal nas upozornuje, ze jsme v nejmene rozvinutem a nejvice odlehlem narodnim parku na celem Zelandu a pro jistotu nam nabizi jeste kompas. Ten s diky odmitame: "Preci umime cist v mape, ne?"...:) Vzpomenu si jeste na svoje pohory, ve kterych se mi udelala dira velka jako usta stare zeny a ptam se, zda je mozne si zde pujcit boty? "Proboha!!!" vypadne z pana spravce. "Vy jedete do hor, do nejmensiho a nejopustenejsho mesta na tomto ostrove a nemate boty? Kdo si myslite, ze vam je tu pujci?" V rychlosti se snazim vysvetlit svoji situaci, ale radsi bereme svych pet svestek a mizime pryc.

Balime veci na cestu, stan hazime poloslozeny do auta a presouvame se na deset kilometru vzdalene misto, kde zacina nase pout do hor. Auto parkujeme pred hotelem Biegl, kde by melo byt udajne v bezpeci. Jsou asi ctyri odpoledne, azuro, hic jako na sahare a na hotylku se houpe cedule tocene pivo. "Kam bychom se hnali v tom vedru?" odsouhlasujeme si vsichni a objednavame si dva "jugs of beer", takove male konve s pivem, odhadem neco malo pres litr. Zkoumame do podrobna mapu a dle meritka zjistujeme, ze nas ceka hezkych sedmnact kilometru a to jeste nemluve o terenu. Po dvou hodinkach se nechavame poroucet a konecne slapeme k dnesnimu cili. Neni nad to, vyrazit na 17 km trek v 6 vecer :-)

Prvni usek vede po silnici, pak asi hodinu lesem a nasledne pod zahnoucimy slunecnimi paprsky prechazime sestkilometrovou planimu zvanou Turkey flat (celou dobu jsem premyslel, jestli mysli tureckou rovinu nebo rovneho krocana a dodnes mi to neni jasne). Toto rozlehle misto je krizovano nekolika sirokymi kamennymi koryty, ktere se vytvareji vzdy na jare pri tani ledovcu. Vsechny prekazky uspesne zdolavame, dostaveme se do udoli reky a pokracujeme lesy podel jejiho brehu. Obcas prejdeme mensi kopec smerem nahoru ci dolu nebo kamenna reciste, ktere se vynori z lesniho porostu. V jedne z nich byla proudici reka, kterou nekteri z nas prebrodili a jini staveli kamenne mosty...:)

Nasledne useky vedou stale podel reky, nicmene mista ktera musime prekonavat jsou stale obtiznejsi: kameny, koreny, baziny, housti a do vseho dostavame hezkou sadu bodancu od malinkych vsudypritomnych musek. Pomalu se stmiva a my se ztracime jak v terenu, tak i v mape. Jdeme opet po rozsahle planine a s postuptnym ubyvanim svetla sledujeme lehce vyslapanou cestu, ktera se leskne od nocni oblohy. Jsme pet hodin na ceste a jdeme sviznym tempem, abychom do cile dorazili co nejdrive. Namisto toho se pred nami objevuje les, ve kterem je cerno cerna tma. Nasazujeme celovky a vyrazime do neznama. Ujdeme patnact kroku a stojime primo pred nasi nocleharnou. Lehce nas pobavi, ze jsme hledali svitilny takovy kousek od chaty, ale jsme radi, ze uz mame dnesni slapani za sebou.

Uvnitr chaty je zhasnuto a vsichni spi. Jen nejaka holcina nam ukazuje, kde jsou volne postele a kde si muzeme lehnout. Mame hlad, takze vytahujeme nas prenosny sporak, hrnce, jidlo a varime vecu na verande pred domem, abychom vevnitr nerusili spici. Jak se pozdeji ukazalo, chrapajici spici rusili v noci nas!...:)

Dalsiho dne vstavame a v pribytku neni ani noha, jake to prekvapeni...:-) Snidame a vyrazime v brzkych 13:00. Dnes nas ceka cesta nikoli podel reky, ale primo korytem, nekolik brodu pres pritoky a hledani stezky nad kanonem, kterym se neda koryto projit. Nasledne zdolani strmeho udoli, kde chybi most a zaverecnych 500 metru do ostreho kopce, kde si dle spravce pekne makneme. Za odmenu nas ceka pristresek obklopeny zdejsimi vrcholy a vyhledy na blizke ledovce.

Masirujeme si to ricnim korytem a ja si po chvili potrebuji odskocit na toletu. Zadnou tu bohuzel nevidim a uchyluji se do prvniho rosti. Kluci jdou dale, ale vytvorili si prede mnou znacny naskok, vidim je v dalce cca 300 metru. Snazim se dohnat, jdu rychleji a nejsem pri naslapovani na kameny tak opatrny, coz se mi po chvilce nevyplaci. Jeden nestabilni sutr se mi smekne pod nohama a ja uz padam do reky. V letu se stacim bouchnout do nohy, ruky a hlavy. Dopadam na zadek a sedim napul ve vode. Odepinam krosnu, ktera me tahne k zemi, vylezam z vody na nejvyssi sutr a mavam na zbytek vypravy. Gestikuluji, ze nemuzu chodit, ale nikdo se zrejme nechce vracet. (Saddampoznamka: Ja jsem Houmeeho pohyby chapal jako neco mezi promenadou na maturitnim plese a valecnym tancem nacelnika Siouxu :-) Zkousim vstat, ale boli me stehno jako blazen. Matne se belham po okoli a vyrazim pomalu za bandickou. Pochopili, ze neco neni v poradku a jdou mi naproti. Vysvetluji probehnuvsi situaci a zkoumame moje urazy. Leduji stehno, ktere me boli nejvice a kluci se zatim bavi nadhazovanim kamenu a jejich strefovanim se za letu.

Ubehla necela hodinka a ja se musim rozhoupat, zda pujdu dale nebo se vratim do chaty na Currington Hut, kde pockam do zitra nez se vsichni vrati. Cocka s Dobrosem znali mnoha pohmozdenin se shoduji, ze barva meho urazu a schopnost chodit by byly vyrazne horsi, kdyby se jednalo o neco zavazneho. Na zaklade jejich nazoru se rozhoduji nasi dnesni pout, ktera je stale na zacatku, dokoncit.

Po trech hodinach cesty dorazime k zachytnemu bodu, Harris Saddle Emergency Shelter. Tento zachrany pristresek, ktery smy byt vyuzivan pouze v nouzovych pripadech (mysleno napr. v nepriznivych vetrnych podminkach) je necech 45min od vrcholku.

Pokracujeme tedy udolim reky proti proudu, asi ctyrikrat brodime reku (teda vsichni krome Dobrose, ktery ji vzdycky nekde prehopsa po sutrech, aby si nenamocil naplasti a puchyre na nohach) a dostavame se ke zminovanememu kanonu, kde zaciname splhat do strmeho kopce porostleho vysokou travou. Opakujeme si slova pana spravce: "Cesta je vyse nez byste ji ocekavali" a lezeme stale kolmo vzhuru. Po znacene ci vyslapane stezce ani pamatky, takze se vydavame po vrstevnici nad udolim a prechazime nekolik kamenych rek a pudnich sesuvu, coz pri jejich sklonu neni vubec lehky ukol. Po hodine smekani se na sutrech zahledneme stezku o nekolik desitek metru pod nami a jsme trochu nastvani ze zbytecne vynalozene energie. Dostavame se do mista, kde kdysi byval most a prikrym otvorem mezi skalami se opatrne soupeme k dalsi drave ledovcove ricce, kterou nasledne prebrodime.

Podivejte se na video, jak to Saddamkovi hezky jde.

Posledni stoupani je opravdu narocne a hodne strme, nicmene po jeho zdolani na nas ceka horska bouda a zaslouzeny odpocinek.

Slunicko kamsi odkracelo za mraky, ale to nam nebrani, abychom se po narocnem dni smocili v prilehlem ledovcovem jezirku. Vsak uz s tim mame sve zkusenosti a podobna koupel se stava nasim dennim standardem...:)

Boudicka je celkem dobre vybavena a k nasemu prekvapeni je vevnitr i teplo. "To bude asi tim solarem na strese." shodujeme se. Uvnitr je celkem sest posteli, mala kuchynska linka a jidleni stolek. Varime si veceri, u ktere si procitame knihu navstev a bavime se nasledujicimi vzkazy:
- Uz ctyri dny prsi a nemuzeme se dostat pres rozvodnenou reku zpet.
- Silny vitr zpusobuje piskani uvnitr boudy.
- V chalupe piska jako kdyz houka lokomotiva. Pokud chcete, aby zvuk byl prijatelnejsi, dejte noviny mezi okna
- Lars a Clackson, Scandinavia: venku fouka pravdepodobne uragan a bouda se klepe jako pri zemetreseni o sesti stupnich Richterovy skaly.
- Odhadovana rychlost vetru 150 km/h.
- Prave jsme zjistili, ze nam vitr odnesl zachod.
My meli stesti a zadna z popsanych udalosti nas nezastihla. Na dobrou noc si jeste poustime na notebooku odlehceny americky brak "Zak a Miri toci porno" a usiname.

Posledni den nas ceka pouze navrat k nasemu autu. Na tuto petadvacetikilometrovou streku s bolavym kolenem a krosnou na zadech se opravdu tesim. Dnes vime, kudy cesta vede a budeme urcite rychlejsi nez vcera a predevcirem. Navrat jsme zahajili v devet rano a cile dosahli v sedm vecer. Samozrejme jsme se odmenili chmelovym napojem a poradnou bastou v hotelu Biegl. Lec zmozeni a otluceni po mnoho padech jsme se jeste vecer vydali do tri sta kilometru vzdaleneho mesta Hanmer Springs, kde mame v planu zotaveni v termalnich laznich.

Fota z celeho treku nazlenete jak jinak nez v nasi galerii!