2206795434/6210

Jak jsme odpalovali dynamit

Napsal uživatel Saddam Čtvrtek, 25 Březen 2010 17:00

 Ze Sucre do Potosi nas ceka minimalne 6 hodinova cesta a uz pri nastupovani do autobusu je nam jasne, ze tentokrat si cestu opravdu uzijeme. Rok vyroby tohoto dopravniho prostredku daleko presahuje nas vek, a to ze uz neco pamatujeme :-). V dobe, kdy ho vyrobili zrejme jeste neexistovali tak veliky lidi jako je Houmee, ktery se ani pres veskerou snahu se svymi nohami do sedacky proste nevejde. Nastesti se nam podari pana uprostred posledni rady premluvit, at si s Houmeem vymeni misto. Nasledne se ukazuje, ze sikovne prodavacky listku prodali i mista v ulicce, takze v autobuse s 30 sedackami nas jede 36. Mistni tety s balikama cehosi jsou vsak zrejme zvykle. Jizda po nezpevnenych bolivijskych silnicich opravdu stoji za to. Do Potosi dorazime v noci a vydavame se najit ubytovani, ale mesto vypada jako po vymreni. Bloudime sem a tam, az narazime na prvni nocleharnu. Nejsme zadne princeznicky, ale tohle byl fakt kentus. Druhy pokus dopada uplne stejne, a tak az napotreti najdeme misto, kde bysme nemuseli chytit nejakou nemoc.

Hned rano se nam podari domluvit exkurzi do mistnich dolu, kvuli cemuz jsme sem hlavne prijeli.

Za mestem je nekolik dulnich oblasti, z nichz nejznamejsi je Cerro Rico - hora v niz se tezi jiz pres 450 let stribro, zinek, olovo, wolfram a dalsi kovy. Kdysi statni doly nyni funguji na principu licenci, kterou si kupuji jednotlivi hornici. V soucasne dobe jich zde stale pracuje pres 10.000, kazdy na vlastni pest. Do hory je vyvrtano vice nez 300 vchodu, ktere vedou nekolik kilometru do nitra.

Nase pruvodkyne nas vyzvedava pred hostelem a vyrazime za neobycejnym dobrodruzstvim. Prvni zastavka je v obchode, kde bysme meli nakoupit dary pro kutajici horniky. Kdyz se dotazujeme, co jim tak koupit, dostavame ponekud sokujici vycet:

• lahev mistniho 96% alkoholu
• pytlik se susenymi listky koky (koka je v bolivii legalni, hornici ji zvykaji temer neustale a nekteri z nich vydrzi v dole na jeden zatah i 3 dny)
• dynamit
• cigarety
• a coca-colu

Nakupujeme tedy lahev dryaku, pytel koky, coca-colu a dymanit (pro jistotu 2 baleni, kdyby to napoprve neklaplo :-) a jdeme si vybrat nedelni oblek.

Takto vybaveni nasedame do auta a mirime k Cerro Rico. Mimochodem Potosi je nejvyse polozene mesto na svete, rozklada se ve vysce 4.100 m.n.m. Dnesni den je nedele a nase pruvodkyne Sandra nas upozornuje, ze v dolech bude minimum horniku. To je sice skoda, ale v nedeli se prece nedela. Teda ono ne ze by se v Bolivii od pondeli do soboty nejak predreli :-).

Jednim z mnoha vchodu se vydavame s dynamitem v kapse do nitra hory.

Norime se stale hloubeji a asi po hodince se zastavujeme u posvatneho boha, kteremu rikaji Tio. Sem prinaseji hornici obetni dary, aby nasli dobrou zilu, nic se jim nestalo a dlouho zili....V dole se konaji 2x rocne slavnosti na pocest tohoto boha, behem nichz se primo v dolech obetuji ziva zvirata, ze kterych pak delaji na miste barbecue (grilovacka). Je to takova polomorbidni party jeden kilometr hluboko v hore. Mohl by to sice byt zajimavy zazitek, ale bohuzel tu nemuzeme cekat dalsi 4 mesice, takze nekdy priste...

Mezitim co nam nase pruvodkyne doplnuje vyklad politickymi souvislostmi, norime se stale hloubeji, tu zahneme doleva, tu doprava a za chvili si uz nejsme uplne jisti, jak bysme se pripadne dostavali ven. Tedy tusime, ze vychod je "nekde vzadu". Nechavat si jako znameni drobky chleba nemuzeme, jednak je v chodbach misty voda a jednak nemame chleba :-). Spolehame tedy na nasi pruvodkyni. Z chodeb se stavaji chodbicky a pak uz jsou to spise jen takove diry ve skale.

Nase pruvodkyne nas neomylne vede dale. Obcas se zastavi u nejake diry a houkne do ni, jestli neni nekdo uvnitr. Bohuzel vsak ani po pul hodine usilovneho patrani nenachazime zadneho hornika. Sandra nas tedy zavede alespon do jedne stoly, kde normalne hornik kuta. Je to prulez tak 50 cm vysoky, 5 metru dlouhy a na konci skala:-). Ukazuje nam v ni zilu se stribrem, kvuli ktere to chudak hornik cele dela. Zila nema na sirku ani centimetr, takze je vam jasne, kolik kamene musi vytezit, aby z toho neco mel.

V dole je pomerne vedro, takze ze shodujeme na tom, ze prohlidka nam stacila a nechame se vest ven. Prestoze mame pocit, ze jdeme zpatky stejnou cestou, neni tomu uplne tak. No hlavne ze uz jsme venku, uplne bezpecne to tam asi neni. :-)

Na slunicku se citime o neco lepe, ale jen do te doby nez nastane cas vyresit co s nepouzitym dynamitem. :-)

Sandra nam rika, ze ho odpalime kousek za rohem. Na rovince se zastavujeme a vytahujeme z igelitky potrebne ingredience. Zapalnou snuru, nitroglycerin (takova zelena tycka o velikosti poradneho kubanskeho doutniku) a nitrat sodny pouzivany pro zvetseni explozivniho ucinku (chemici me pripadne opravi, zas tak zbehly ve spanelske terminologii vybusnin nejsem :-). Nitroglycerin, jenz nam svou konzistenci silne pripomina oblibenou plastelinu musime nejdrive v ruce radne promackat a postupne z nej vytvorit kouli, velikosti prumerneho jablka. Kdyz se nam to s Dobrosem po nekolika minutach podari (kazdy si delame svoji naloz) a Houmee to dokumentuje) zasuneme do vznikle koule zapalnou snuru. To cele jeste vlozime do pytliku s nitratem (to jsou takove male ruzove kulicky podobne jedu na krysy), aby vybuch stal za to. Sandra si od nas obe naloze bere a rika, ze od zapaleni snury do vybuchu nam zbyva minuta casu. Snury s usmevem zapaluje, kazdemu z nas jednu horici naloz podava a gestem vybizi Houmeeho, at to pekne nafoti. (Homoznamka: docela by me zajimalo, jak dlouho by kluci traskavinu drzeli, kdyby mi zrovna dosly baterky....:))

No, reknu vam mit v ruce horici dynamitovou naloz je celkem adrenalin :-). Kazdopadne predpokladam, ze kdyby se Sandra bala, ze to bouchne, tak nestoji pul metru od nas. Houmee tedy rychle foti a my s jistou ulevou predavame naloz do rukou nasi pruvodkyne. Ta pomerne klidnym krokem odchazi naloze ulozit (pozdeji se s prekvapenim dozvidame, ze zapalna snura hori 3 minuty a ne jednu, a chapeme proc byla tak klidna).

Vsichni stojime v bezpecne vzdalenosti a cekame, co se stane. BUUUUMMMM!!! No, rana to byla pekna. Nakonec jsme byli radi, ze jsme byli tak daleko, jak jsme byli :-).

Co dodat na zaver ? Snad jen, ze jsme radi, ze se muzeme zivit hlavou a ne rukama. Behem 450 let, co se zde tezi, zemrelo v dolech udajne pres 8.000.000 horniku.

fotogalerie z nasi uspesne dulni mise