2206795434/6210

Dobyti sopky Lincancaburn 5.930 m.n.m

Napsal uživatel Saddam Středa, 31 Březen 2010 07:00

Jakmile se ubytujeme v jedinem "hotelu" uprostred pouste kousek od Laguny Verde, jdeme se zaregistrovat pro zitrejsi vystup na Lincancaburn, jenz se tyci pred nami tyci do vysky 5.930 m.n.m. Posledni lide se zde ubytovali pred vice nez tydnem a naposledy vystup absolovovali nasi predchudci pred necelymi 14 dny. V zaznamech pruvodcu jsme vypatrali, ze jsme letos prvni Cesi, nicmene loni se zde o vystup nejmene 17 nasich krajanu pokusilo. Celkove za rok zkusi horu zdolat mene nez 1000 lidi, coz cele expedici dava punc jiste exkluzivity.

Platime registracni poplatek ve vysi necele stokoruny na osobu a domlouvame cenu za pruvodce na 60 USD. Zaroven se dozvidame od naseho ridice Estebana, ze zitra pujde s nami. Jsme trochu prekvapeni, protoze uplne nevypada jako horal. Na Lincancaburn se svymi klienty lezl jiz sestkrat , ale ze pokazde to nekdo z nich vzdal a on se s nim musel vratit. Rika nam: "Vzdycky to byli bud takovy lidi, co nikdy nikam nevylezli, nebo tlusty 50lety Frantici, takze jsem mel hroznou smulu a na vrchol jsem se nepodival. Jestli tam nedojdu s vama, kluci, tak uz s nikym :-)". No snad ho nezklameme. Vecerime jen lehce, pripravujeme si veci na vystup, domlouvame snidani na pul treti rano a hura na kute. Ceka nas 1300 metru prevyseni a vrchol temer v 6.000 m.n.m., takze neni cas na hrdinstvi, a proto jsme uz v 8 hodin v postylkach.

Budime se ve 2, zjistujeme ze venku je jasno a tak se celkem v klidu soukame do pripraveneho obleceni a zasedame k vydatne snidani. Objednali jsme si teply caj, michana vajicka a jogurt s musli, coz povazujeme za idealni kombinaci vzhledem k tomu kolik je hodin a co nas ceka. (Pozdeji se ukazalo, ze jsme zvolili zcela spravne a tak vsem pripadnym nasledovnikum mohu jen doporucit. Vajicka nas zahrala, musli s jogurtem dodalo silu a nebylo nam spatne:-)). Naskakujeme do auta, ktere nas doveze az pod horu do vysky zhruba 4.700 m.n.m. Po pul 4 rano plni optimismu i ocekavani vyrazime zdolat horu vyssi nez Kilimajaro, na kterou jsme vylezli pamatneho dne 6. listopadu 2009 - clanek zde.

Na cestu si svitime celovkami a pomalu stoupame vzhuru. Ono ani neni radno nekam spechat. Prestoze jsme se posledni tyden pohybovali ve vyskach okolo 4.000 m.n.m a jsme pomerne dobre aklimatizovani, v 5000 je nedostatek kysliku ve vzduchu jiz velmi dobre patrny. Kazdy rychlejsi pohyb cloveka zadycha a unavi, musi se na chvilinku zastavit a dech si znovu srovnat. Po zkusenostech vime, ze nejefektivnejsi je dodrzovat stejne tempo, dobre zkoordinovat pohyb nohou a dychani a nikam nespechat. To je nejsnadnejsi cesta, jak se muzeme dostat k vrcholu.

Kazdou hodinku delame kratsi prestavku pro doplneni tekutin, na ktere musime neustale myslet. Dehydratace je jednim z pruvodnich jevu vyskove nemoci, a proto se navzajem nutime pit. Cim vice pijeme, tim lepe nase svalnata tela vystup snasi. Teplotu odhadujeme na minus 5 stupnu, coz nase kuze pokryta goratexem snasi na jednicku :-).

Okolo seste jiz pozorujeme na obzoru zacinajici usvit, jez nam vleva optimismus do zil. Nas pruvodce nam rika, ze postupujeme trochu rychleji nez cekal (my jsme asi fakt dobry :-), takze bysme meli byt na vrcholu drive nez za planovanych 7 hodin. Jak se postupne rozjasnuje, otviraji se nam nadherne vyhledy do okolni krajiny.

Stoupame kamenitym terenem, misty stezi znatelna trasa se staci opakovane doleva, doprava, doleva, doprava jak mirime vzhuru prikrym svahem k nasemu blizicimu se cili. Prestoze vzduch znatelne ridne, stoupame bez vetsich obtizi. No, nebudu vas napinat, dali jsme to! :-) A na posedme to s nami dal i Esteban. Kratce po devate hodine ranni za necelych 6 hodin jsme se dostali na vrchol sopky Lincancaburn ve vysce 5.930 m.n.m (ruzne zdroje uvadi ruznou vysku teto hory, my jsme pro sebe stanovili jako oficialni tu, kterou uvadi registrovani pruvodci tohoto parku). A takle vypada Summit. :-)

Pohledy z vrcholku jsou skutecne krasne, zvlaste Laguna Verde lezici pod nami dodava sceneriim nezapomenutelnou atmosferu.

Na vrcholu hory je sopecny krater, ve kterem se dnes nachazi jezero. Ranni romantickou koupel jsme pro tentokrat neabsolovovali, ale nemuzu rict, ze bych to nenavrhoval :-).... (Homoznamka: ja si dokonce kvuli tomu blaznovi vzal plavky s sebou...:-)) Na vrcholu travime zhruba 20 minut, ale protoze tu fouka silny vitr, ktery pobyt pres svitici slunicko pomerne zneprijemnuje, vydavame se na zpatecni cestu.

K nasemu prekvapeni voli nas pruvodce jinou sestupovou trasu, ktera vede primo dolu kamenitym polem. Nohy se bori a ujizdi, obcas se s vami utrhne 2-3 metrova lavinka, ktera se po chvilce zastavi, vy mate nohy misty do puli lytek v kameni a snazite se na 46 stupnovem sesupu udrzet rovnovahu. To ale proste nejde, takze driv nebo pozdeji upadnete. Naprosto zasadni rozdil spociva v tom, ze pokud se vam to stane treba na snehu, maximalne to studi. Pokud tohle absolovujete v kamenitem prostredi, mohu vas skutecne ubezpecit, ze to BOLI. A cim vickrat upadnete, tim drive chcete byt dole, tim mene si davate pozor a pak vase sedaci cast tela vypada, jako by vas nekdo protahl obrovskou bruskou :-).

Byl jsem celkem prekvapeny, jake zajimave slovni obraty dokazal jeden z nas cestou dolu vymyslet. Misty jsem se musel zastavit a pockat nez se prestanu smat, protoze tohle clovek jen tak neslysi :-). A to ze uz jsem neco slysel. :-) Dolu jsme se doklouzali, dopadali a dotrmaceli - jak to komu slo - po necelych trech hodinach. Posledni pohled na tuto uchvatnou horu.... zpatky na zakladnu, rychly obed, zabalit a zpet do Uyuni.

Vyrazime po druhe odpoledni a ceka nas osmi hodinova cesta pres celou poust zpet. Bezne na prejezdu pustiny neni nic zvlastniho, nicmene v nasem pripade to tak jednoduche to nebylo. Za uplne tmy, zhruba 15 km pred Uyuni, jsme pichli. Nahradni pneumatika, pridelana zespodu na nasem terenim vozidle byla diky mnohonasobnym prujezdum solnymi planemi poradne zasekla, takze vymena nam trvala skoro hodinu. Nasedame zpatky do auta a rikam Estebanovi: "No, tak ted uz jenom chybi, abysme na tech 15 km pichli jeste jednou :-)". Ujedeme necely kilometr, kdyz Esteban najednou zastavuje u krajnice, vystupuje a pozorne obchazi auto. Vystupuji take a ptam se: "Co se deje?". Stepan se na me podiva a rika: "Pichli jsme".

Na to, ze jsme v solnych planich, pousti a kamenitem terenu ujeli za 4 dny skoro 1000 km bez defektu, je to zatracena smula. Druhou nahradni gumu samozrejme nemame, ale nastesti jsme jiz v dosahu signalu mobilnich operatoru, takze si novou pneumatiku muzeme z Uyuni nechat privezt. Jinak by to znamenalo sundat kolo, z nej vyndat dusi, najit diru, zalepit, nandat dusi a nasadit kolo. Legrace minimalne na 3 hodiny. Hodinove cekani na nove kolo je vlastne vyhra. Na pokoj se dostavame az po 11 vecer a usiname se vzpomikami na nadherne 4 dny, ktere jsme v Salar de Uyuni zazili. Jestli nekdy pojedete do Bolivie, tohle misto rozhodne nevynechejte! Je jako z jine planety.....