2206795434/6210

Vystup na Mt.Isarog aneb Welcome to the jungle!

Napsal uživatel Krista Středa, 03 Únor 2010 00:00

Po zklamání z toho, že jsme nemohli vylézt na Mt.Mayon, jsme si v našem “Louníku“ (pozn.red. - Dobrošovo nejoblíbenější slovo zájezdu, Dobrošpoznámka: To slovo je úplně nejhorší!!! :) našli jinou alternativu v podobě 2000 m. vysoké sopky Mt.Isarog. Ve studentském městě Naga, kde jsme byli ubytováni, se lačně vydáváme hledat informace. Neúspěšně navštěvujeme outoodové centrum, městskou radnici a začínáme být z naší organizace lehce nervózní. Nakonec nám pomocnou ruku podává pracovnice na úřadu správy parku, kde platíme entrance fee a odměnou za to nám píše dopis pro jakousi Josephine, která by nás ve vesnici měla ubytovat. Pelášíme balit a bereme jeepney směr Isarog.

Jsme stále v sestavě i s kamarádem Kůčou, který se snámi jede ještě rozloučit s představou slunného koupání v místních hot springs a vodopádech, o kterých průvodce básní. Dorazili jsme do zmíněné vesnice, v které zřejmě na turismus ještě nebyli zcela připraveni. Usuzujeme tak z turistické infrastruktury, skládající se z jedné boudičky s nápisem „Store“, nabízející sortiment v podobě pár druhů sušenek, dětských plínek a flašky vodky v přepočtu asi za dvacet korun. Celý rozčarovaní se za pomoci právě začínajícího lijáku vydáváme hledat naši hostitelku. Náhodně potkáváme její švagrovou (ano, ve vesnici o dvaceti obyvatelích je to opravdu velká náhoda), a ta nás nasměrovává zhruba půlhodinovou vycházkou směr džungle. Brodíme se bahnem, sandály nesandály, žabky nežabky a trochu s nedůvěrou vyhlížíme horké prameny. Cestou se ještě zastavujeme u přirodního koupaliště, které má bohužel asi tak 5°... :-)

Dorážíme na dvorek Josephine a z pohledu na její malinkou chatrčku, kde bychom měli bydlet, je nám lehce do smíchu. Propůjčuje nám tedy svého manžela, který nám druhý den poslouží jako horský průvodce. Ten nás odvádí dále směrem do pralesa. Dorážíme k rozbořené bráně s nápisem „Welcome to Mt.Isarog“ a usuzujeme, že tady to nemohl pisálek průvodce Lonely planet vidět ani z letadla. Z dáli již vidíme náš nový příbytek. Kdo neviděl horor Blair Witch, nepochopí! :-) Nakonec se shodujeme, že spát uprostřed džungle v rozpadlé klubovně bez vody, světla a možnosti usušit již tak promočené věci, je vlastně ohromně romantické a domlouváme s průvodcem sraz na druhý den, na šestou hodinu ranní.

Konstatujeme, že budeme pořebovat zásoby jídla a tak se náročnou cestou vydáváme opět dolů do civilizace něco ulovit. Cestou se loučíme s Kůčou a on s námi trochu posměšnými slovy: „No, to si to tady užijte přátelé, já jedu na hotel, kde si dám asi pořádně teplou spršku“. Ve vesnici budíme jako příslušníci bílé pleti obrovské pozdvižení, dáváme si neidentifikovatelné jídlo ze stánků, vykupujeme místní obchod a za úplné tmy se vracíme do naší džungle. Doma ještě za svitu svíček večeříme dobroty jakými jsou sladké toasty s tuňákem (na Filipínách totiž nenajdete slané pečivo) a ustýláme si pohodlně na stolech.

Druhý den, v půl sedmé ráno, vyrážím dolů pro opožděného průvodce, kterého potkám před jeho domem. Drží v ruce lano, na jehož konci je obrovský rozzuřený zabahněný býk. Supeer, říkám si! Snad nám půjde v patách až na vrchol, to bych tam mohla být hodně rychle.

Abych však již přistoupila k samotnému výstupu. Trek začíná celkem nevinně vyšším palmovým lesem a před námi je zhruba pětihodinnový trek na vrchol. Cestu nám znepříjemňují akorát úporné pijavice a my se chlácholíme tím, že hustá džungle již brzo skončí a před námi se objeví nějaký pěkný výhled. Marně! Cesta nabírá na otáčkách a obrovské kořeny stromů porostlé mechem se tyčí do výšky a jsou čím dál více propletené. Začínám si připadat jako v nějaké počítačové hře. Několik hodin se škrábeme po pomyslném žebříků z větví a říkáme si - škoda že neprší, to by byla asi velká paráda.

Držím se v závěsu za průvodcem, který dnes vyslovuje svou první větu, a sice: „ Vrchol bude za 20 metrů “. Začnu histericky volat na kluky, že už jsme tam, ale vzápětí se moje radost změní v záchvat smíchu při pohledu na onen „top of the hill“, který spočívá v třímetrové vyhlídce vyřezané mezi stromy. „A dál to nejde?“ ptáme se průvodce. „NE“. Dobroš se nevěřícně vydává na průzkum, ale my již odevzdaně vybalujeme své dobroty v konzervách. Výhled je malý, ale vypadá to krásně, posuďte sami.

Za chvíli nám ale i tuto malou radost překazí mlha. Vzhledem k tomu, že nám v pět jede poslední jeepney z vesnice, usuzujeme, že bychom měli vyrazit. „Podle mě na mě káplo“, hlásá někdo. Podle mě na mě taky, odpovídám. Hmm, tak to je vééélká parááda! Do chvíle se rozpoutal liják, že by se za něj ani v Amazonii nemuseli stydět a při pomyšlení na čtyřhodinovou štreku dolů po zadku blátem se mi chce začít histericky ječet. „Kluciiii, kde jsou ty white sand beaches, co byli v katalozích cestovek?!?“ :-))

Cestu nám neulehčuje ani můj zvrklý kotník, který se v tuto chvíli již kroutí jako paragraf, ani Houmeeho a Saddámova spálená noha (viz článek Libore, hod ho do stroje), ani Dobroš se svojí hláškou, že se mu právě ozvalo jeho bolavé koleno. Houmee se co chvíli bouchne do čela, jelikož jeho výška mu zabraňuje odhalit všechny schované větve a já celé čtyři hodiny sjíždím bahnem po zadnici, jelikož nemůžu už na nohu ani došlápnout. Inu což, to jsou přece přesně ty zážitky, na které jen tak nezapomeneme!

Asi ve čtyři odpoledne jsme se z posledních sil dotrmáceli do chajdy, zabalili, zaplatili průvodci za celý den vláčení se s námi 600 pesos (asi 200 korun) a dokonce jsme stihli i ten náš poslední jeepney. Jedeme zpět do Nagy, kde se ubytujeme, jdeme se zasloužile najíst do místní hogo fogo restaurace a pak si ještě dopřejeme masáž.

Musím prásknout, že tenhle článek píšu již z pohodlí mé pražské postele (ano, články mají malý skluz :-), a zároveň bych chtěla všem klukům ještě jednou říct DÍÍÍKY za super zážitky! Táák, zazvonil zvonec a poháádky je konééc.

A my přidáváme děkovný obrázek, který nám Kristýnka namalovala ;-) taky dííííík

a jeste pridavame vytupovou fotogalerii